Modrotiskový Ateliér
& Barevný tisk Bartoš

Výroba forem

Výroba dřevěných, vytloukaných a kompozitových forem pro modrotisk a barevný tisk. Jsme poslední dílnou v ČR, kde se formy stále vyrábějí a opravují tradičním způsobem.

Forma je základ

Bezchybně vyrobená forma byla základem kvalitního modrotisku i kartounového tisku. Majitelé kartounek to věděli — formíři proto patřili spolu s tiskaři k nejlépe placeným řemeslníkům své doby.

Formíř byl vysoce kvalifikovaný řemeslník s uměleckým cítěním. Výroba dřevěných forem se vzdáleně podobala řezbářství, u vytloukaných forem musel ovládat i práci s kovem.

Naše rodina se výrobě forem věnuje více než dvě století. Milan Bartoš je nositelem titulu Nositel tradice lidových řemesel (2020) a výroba modrotiskových forem je zapsána na Seznam nemateriálního kulturního dědictví ČR. Rodinná tradice →

Milan Bartoš ryje formu

Druhy forem

Dřevěné

Vzor je vyřezaný přímo do vrchní desky z hruškového či jiného ovocného dřeva. Obrysy se obsekávají speciálními dlátky do hloubky 5–8 mm.

Vytloukané

Do drážek ve dřevě se zatloukají mosazné drátky a plíšky, tvarované na protahovacím stroji cíbanku do kapiček, slziček a dalších prvků.

Kompozitní

Poslední vývojová fáze ručních forem: vzor se vypálí do lipového špalku a odlije slitinou cínu, olova, bismutu a antimonu. Dnes téměř zapomenutý postup.

Dřevěné a vytloukané formy na modrotisk rozložené na látce

Jak vzniká forma

1

Vše začínalo už v hruškovém sadu

Strom se kácel ideálně v zimě, kdy neobsahoval mízu a dřevo při sušení méně pracovalo. Na vrchní desku formy se vybíralo především hruškové dřevo, případně jiné ovocné nebo exotické dřeviny. Muselo být homogenní, s hustými léty, dobře opracovatelné a zároveň ne příliš tvrdé, aby se při práci nelámala dlátka. Pro spodní vrstvy se používalo lehčí dřevo, například smrk, topol nebo olše, aby byla hotová forma při tisku lépe ovladatelná.

Na pile se dřevo rozřezalo na desky silné přibližně tři centimetry. Tím ale práce teprve začínala. Materiál musel nejprve pět let zrát venku v hráni a další dva roky dosychat například na půdě. Teprve poté se vybíraly části bez suků, prasklin a dalších vad. Vyřezané kusy se ještě přibližně měsíc nechávaly „vykroutit“, aby si dřevo definitivně sedlo.

2

Spárovka a dokonalá rovina

Následovalo hoblování a lepení do takzvané spárovky. Dříve se používal kostní klih, dnes voděodolná lepidla. Vrchní hrušková deska o síle přibližně 1,8–2 cm se lepila se dvěma vrstvami lehčího dřeva. Celý blok se následně stáhl do rámového lisu a čekalo se, až lepidlo dokonale zaschne. Poté se povrch znovu hobloval do absolutní roviny. Každá nepřesnost by se totiž později otiskla do látky.

3

Přenesení vzoru

Když byla deska připravena, dostal formíř od návrháře nebo mistra z kartounky kresbu vzoru. U modrotiskových forem šlo většinou o jednobarevný motiv, který se překreslil přímo na formu. U barevných tisků byla práce mnohem složitější. Každá barva měla vlastní formu a jednotlivé vrstvy se při tisku musely přesně potkat v takzvaném soutisku.

K přenosu vzoru sloužil speciální lakpapír, jehož výroba trvala i několik dnů. Obyčejný balicí papír se opakovaně natíral fermeží, až zprůhledněl, a následně několika vrstvami šelaku. Poté se přiložil na kresbu a speciální kovovou tužkou se vzor vyškrábal do povrchu. Do vzniklých linií se vetřela tiskařská čerň a celý motiv se pomocí kovového kladívka překlepl na dřevo.

U plošných vzorů se vnitřní části ještě vyplňovaly bílou barvou, aby formíř přesně viděl, kde bude plná plocha tisku a kde může sekat. Dnes se často používá transferový papír a pauzovací fólie, tehdy však šlo o čistě ruční a velmi přesnou práci.

4

Dřevěná forma

Samotné sekání bylo mimořádně náročné. Kontury se nejprve speciálními dlátky nahrubo obsekaly několik milimetrů od vzoru, aby dřevo při finálním řezu nepraskalo směrem do motivu. Dřevo se natíralo napouštěcí fermeží, která jej změkčila, a dlátka se před prací vpichovala do včelího vosku. Díky tomu lépe klouzala do dřeva a zároveň vznikla na ostří ryska určující hloubku řezu.

Vzory se vysekávaly do hloubky přibližně 5–8 mm. Po hrubém obsekání následovalo dlouhé a pečlivé dočišťování detailů. Do rohů formy se vkládaly takzvané raportní piky, na Moravě nazývané onzec, podle nichž tiskař přesně napojoval vzor při nekonečném tisku látky.

5

Vytloukané formy

Ještě složitější byly vytloukané formy. Formíř pro ně potřeboval mosazný drát, který na speciálním stroji zvaném cíbank protahoval přes ocelové matrice různých tvarů. Vznikaly tak jemné profily připomínající kapky, slzičky nebo drobné ornamenty.

Do předem vysekaných drážek hlubokých 5–8 mm se následně vtloukaly drobné plíšky a drátky. Každý kousek musel být přesně napilován a zatlučen pomocí speciálního držáku podobného verzatilce. Drobné detaily, například tečky nebo kapičky, se předsekávaly jehlou nebo jemným vrtáčkem. I zde byly v rozích umístěny raportní piky pro přesné navazování vzoru.

Dřevěná forma s paisley vzorem položená na modrotiskové látce
6

Broušení, gryfy a kontrola

Hotové formy se pečlivě brousily, aby byl jejich povrch dokonale rovný. Poté se na pásové pile odlehčovaly a hrany se ručně upravovaly dlátem, aby při tisku nevznikaly nechtěné otisky. Na zadní straně se vyřezávala držadla zvaná gryfy. Jejich rozteč se přizpůsobovala tomu, zda formu používala žena nebo muž – ženské formy měly gryfy blíže k sobě, mužské širší a dál od sebe.

Po dokončení se vzorová strana natřela šelakem, který uzavřel povrch dřeva. U barevných forem následovalo ještě takzvané naprášení, při němž se na plošném vzoru vytvořila jemná mechová vrstva lépe držící barvu. Každá hotová forma se musela zkontrolovat otiskem na pauzovací papír. Na prosvětlené desce se ověřovalo, zda raporty dokonale navazují a u barevných forem také to, jestli bude soutisk přesný.

7 Historické dřevěné, vytloukané a kompozitní formy

Kompozitní formy

Vedle dřevěných a vytloukaných forem existovaly také formy kompozitní, které představovaly poslední vývojovou fázi ručních forem. Vzor se nejprve vypálil do lipového špalku pomocí rozpálené jehly nebo dlátka. Okolo motivu se vytvořil prostor pro odlitek a následně se do něj nalila slitina kovů s nízkým bodem tání, složená z cínu, olova, bismutu a antimonu. Po vychladnutí se odlitek upevnil na formu malými hřebíčky. Tyto formy se už většinou nepoužívaly v ruce, ale upevňovaly se do speciálních rámů, aby byl soutisk co nejpřesnější. Dnes jde o téměř zapomenutou technologii.

Formíř nebyl jen obyčejný řemeslník. Musel dokonale rozumět dřevu, kresbě, rytí i práci s kovem. Na kvalitě formy záviselo, zda bude výsledný tisk ostrý, přesný a krásný.

Výroba a opravy forem

Vyrábíme nové formy pro modrotisk i barevný tisk a opravujeme historické formy tradiční technikou. Podíleli jsme se na opravách historických modrotiskových forem pro Muzeum východních Čech v Hradci Králové i pro modrotiskovou dílnu ve Strážnici.

V ateliéru můžete vidět i naši sbírku historických dřevěných, mosazných a kompozitových forem, strojových perotinových forem a tiskových válců.

Formířský stůl s rozpracovanými formami

Potřebujete formu vyrobit nebo opravit?

Ozvěte se nám — rádi se na vaši formu podíváme.

Kontaktovat